Dnešní téma připomíná, že přáníčka nebyla v minulosti samozřejmostí. Papír byl vzácný, inkoust drahý, a většina rodin posílala vánoční přání jen tehdy, když chtěla někomu opravdu blízkému popřát pokoj a zdraví — obvykle rodině, která bydlela daleko.

A přestože dnes máme telefon a zprávy během vteřiny, kouzlo ručně napsaného nebo nakresleného přání přetrvává.

Aktivity

Přáníčko s otiskem hvězdy

Potřebujete:

• tvrdší papír nebo čtvrtku

• karton (na šablonu hvězdy)

• tužku

• nůžky

• temperu nebo akrylovou barvu (modrou / bílou / stříbrnou)

• houbičku nebo kousek molitanu

Postup:

1. Nakreslete na karton jednoduchou hvězdu a vystřihněte ji.

2. Položte hvězdu doprostřed papíru (nepřilepujte).

3. Namáčejte houbičku do barvy a jemně tupujte kolem celé hvězdy.

4. Tupujte hustěji u okrajů hvězdy a řidčeji směrem ven.

5. Zvedněte kartonovou hvězdu — uprostřed zůstane čistý obrys.

6. Nechte zaschnout a doprostřed napište přání.

Přáníčko s tajnou zprávou

Potřebujete:

• bílou voskovou pastelku (nebo svíčku)

• tvrdý papír na přání

• vodovky a štětec

• kelímek s vodou

Postup:

1. Bílou voskovkou napište na papír krátké přání nebo nakreslete jednoduchý motiv (hvězdu, srdce, anděla).

2. Připravte si vodovky a rozmíchejte jednu tmavší barvu.

3. Přetřete papír barvou — vosková kresba se objeví jako "tajné písmo".

4. Nechte zaschnout.

5. Přání můžete dozdobit zepředu nebo uvnitř.

Přáníčko s malovaným okénkem

Potřebujete:

• tvrdý papír

• nůžky

• tužku

• pastelky nebo fixy

Postup:

1. Přeložte papír napůl tak, aby tvořil klasické otevírací přání.

2. Na přední stranu nakreslete tvar, který bude tvořit okénko (dveře, hvězdu, malý oblouk).

3. Opatrně vystřihněte tvar tak, aby se dal otevřít jako "dvířka" (neodstřihujte celý tvar — nechte jednu stranu jako pant).

4. Otevřete přání a dovnitř nakreslete obrázek, který se objeví po otevření okénka.

5. Dozdobte přední stranu přání kolem okénka drobnými motivy (hvězdičky, sníh, větvičky).

Přáníčko z přírodnin

Potřebujete:

• drobnou větvičku jehličí nebo kousek túje

• tvrdý papír

• bílé lepidlo (Herkules)

• provázek nebo tenkou stužku (volitelné)

• pastelky nebo fixy

Postup:

1. Připravte si čistou čtvrtku nebo papír přeložený napůl.

2. Opatrně ustřihněte malou větvičku (jen tak velkou, aby se vešla na přání).

3. Naneste doprostřed tenkou vrstvu lepidla a přitiskněte větvičku.

4. Nechte zaschnout (můžete přitížit knihou přes pečicí papír).

5. Dozdobte větvičku jako "stromeček" — přidejte drobné tečky jako ozdobičky nebo hvězdu nahoře.

6. Na vnitřní stranu napište přání.

7. Chcete-li, převážte celé přání provázkem jako malý dárek.

Pohádka

Hanička a vánoční přání

Byla jednou jedna holčička, Hanička jí říkali. Žila s maminkou, tatínkem a bratříčkem Jankem v chaloupce na kraji vsi. Zima už seděla na prahu, na stromech se leskl sněhový poprašek a kolem chalupy kroužil vítr, jako by hledal, kudy by mohl nakouknout dovnitř.

Jednoho večera u nich seděla babička a draly s maminkou peří. U kamen bylo teplo a příjemně – to se nejlépe povídá. Když měly hotovo, složila babička ruce do klína, jako to dělávala vždy, když chtěla říct něco důležitého. "Děti," řekla, "teta Markéta mě pozvala na Vánoce do města. Už jsem je dlouho neviděla… a tak tam letos pojedu."

Maminka se zatvářila trochu překvapeně, ale nakonec přikývla. Haničku z toho bodlo u srdce. Babička na ni pohlédla a řekla: "Neboj se, Haničko. Po Novém roce jsem zas doma." A pohladila ji po vlasech. Hanička jen kývla, ale srdíčko ji tížilo.

Když babička odjela, chalupa byla pořád stejná, a přece jiná. Jako by v ní něco chybělo: hlas, co zpívá s maminkou, vrásčité ruce, které hladí, když Haničce češou copánky. Hanička chodila po světnici pomalu, občas se zastavila u okna, ale neviděla ani stromy, ani cestu. Jen prázdno. Tatínek s maminkou si toho všimli, ale pokaždé, když se Haničky zeptali, co ji trápí, nedostali odpověď.

Jednoho podvečera štípal tatínek venku dříví. U stolu nechal položený čistý list papíru — jen jeden, nebylo jich doma nazbyt. A vedle něj ležel kousek uhlíku, kterým si občas poznamenával, kolik dřeva přivezl nebo kolik mouky zbývá. Hanička kolem toho místa prošla třikrát. Počtvrté se zastavila. Srdíčko jí poskočilo — v rozpacích, v touze, v stesku, který už nešlo udržet. Potichu natáhla ruku, vzala uhlík a papír a zalezla s nimi na pec.

Dlouho jen seděla. Uhlík měla v prstech, ale papír zůstával čistý. Neuměla psát — jen trochu tiskací písmena — ale ráda kreslila. A tak začala. Jedním tahem, tenkým, potom širším. Na papíře se po chvíli objevil anděl — prostý, mírný, s křídly roztaženými.

Když tatínek večer usedl ke stolu, hledal papír i uhlík. "Kam se to podělo?" bručel a přehlížel desku stolu sem a tam. Haničce se sevřelo bříško. Chvilku se skrývala v koutku za pecí — ale pak se zvedla a pomalu došla k tatínkovi i s papírem a uhlíkem. "Já jsem si je jen půjčila."

Tatínek se na ni otočil s otázkou v očích. "A pročpak?"

Hanička sklopila zrak. Chvilku mlčela, a pak odpověděla: "Mně se… stýská," vydechla nakonec. "Já jsem pro babičku nakreslila anděla k Vánocům."

Tatínek se opřel o opěradlo, ruce složil a chvíli se díval na svou dcerku — malou, ale statečnou v tom, že konečně řekla pravdu. "A ukážeš mi ho?" zeptal se měkce.

Hanička přikývla a podala mu papír s andělem i uhlík. Tatínek si ho prohlédl. "To je krásné," řekl tatínek. "A víš co? Napíšeme k tomu pozdrav od nás všech. A zítra to pošlu s vozem, co jede do města. Ať babička ví, že na ni myslíme."

Hanička zvedla oči a poprvé od doby, co babička odjela, se usmívala. Tatínek přidal pár řádků svým pečlivým písmem. Maminka připsala drobnou vločku. A Janek — ten nakreslil křivou hvězdu, ale s takovou radostí, že ji tam nechali.

Večer, když už Hanička ležela v posteli, si k ní přisedl tatínek, dlouze se na Haničku zahleděl a řekl: "Haničko, já vím, že se ti po babičce stýská. Nám s maminkou taky chybí. Je to zvláštní nemít ji tady kolem Vánoc. Ale jsme spolu — a babička je u lidí, kteří ji mají také rádi. A po Vánocích se nám opět vrátí zpátky." Hanička přikývla. A když usínala, bylo jí stále trochu smutno — ale jinak. Začínala se těšit, až budou s babičkou opět spolu.

Navazující otázky:

Komu bys ty chtěl(a) poslat svoje vánoční přání? A proč zrovna jemu/jí?

Směr: Zkuste se doptat, co má dítě s tím člověkem spojené — radost, bezpečí, sdílený čas...

Jak by podle tebe vypadalo přání, které by udělalo opravdovou radost tobě?

Směr: Děti často lépe pochopí, co je hezké, když se na to podívají "z druhé strany".

Co myslíš, proč se Haničce ulevilo, když konečně řekla, že se jí stýská?

Směr: Tady se dotýkáme tématu, že mlčení smutek nezmenší.

Zajímavosti

Ručně vyráběná přáníčka dříve nebývala běžná. Většina rodin v 19. století neměla přebytek papíru ani barev. Děti si kreslily jen příležitostně, a to většinou uhlíkem nebo obyčejnou tužkou. Na venkově bylo papíru málo — používal se šetrně, uchovával se.

Vánoční pohlednice vznikly až kolem roku 1843 v Anglii. První tištěné vánoční přání poslal Henry Cole. Na pohlednici byla rodina u vánoční tabule a kolem výjevy dobrých skutků. Od té doby se rozšířila móda posílat přání poštou, hlavně mezi měšťany.

Po roce 1870 se rozšířily i v Rakousku-Uhersku — tedy i u nás. Pohledy se prodávaly v papírnictvích a na trzích. Mívaly ozdobná písma, větve jehličí, anděly nebo zimní krajiny. Vánoční psaná přání většinou posílaly jen městské rodiny a vzdělanější vrstvy.

Na venkově však lidé často dávali přednost "osobnímu pozdravu". Místo psaní pohledů šli popřát osobně — rozsvítili lucernu a vyrazili pěšky ke stavení, někdy i několik kilometrů.

Pečlivé písmo bávalo pýchou rodiny. Učitelé vedli děti k pěknému psaní a vánoční přání bývalo příležitostí ukázat, jak se dítě naučilo psát. Na mnoha dochovaných pohlednicích z konce 19. století jsou rukou dětí psané pozdravy.